Zlatá pohádka

Labuť (Čas rozhodnutí)

Mrzlo, až praštělo. Život na břehu i pod vodou utichl. Měla hlad. Že se, hloupá, zase spolehla na rohlíky! 

Bývala měla odletět. Když jí se nechtělo někam se vláčet. A kam vůbec? Vždyť to tam nezná. Raději to riskne na řece. Však není jediná, kdo zůstal. Že má jíst trávu a necpat se moučníkem? Jasně, určitě, příští rok.

Léto rychle přešlo a zas je tu podzim. Měla by odletět. Slíbila si to. Ale je už pozdě, tohle je pro mladší. Ona má svá léta. Nějak to tady už doklape. Ustála tuhle zimu, dá i tu další. 

Nad hlavou jí zatřepala křídla. Uviděla bílé břicho a odhodlaně natažený krk. "Už pelichá," pomyslela si. A letí!

Srdce cítila až v krku. "Tak co, holka?" její obraz na hladině mlčel. Pohlédla mu pevně do očí. Je čas.

-mt-

Blok sebeřízení - Labuť >>>

Byl nebyl svět paralelní k tomu našemu. Co se děje nám, děje se i tam ... ?

Pohádky napoví, kudy a jak dál  >>>