Nebuď labuť – o tom, že co vidíme, není o labutích

Jedna čtenářka mne požádala o pohádku. Výstižně, jednoslovně: Labuť. A pak se jí moc nelíbila. Byla na rozpacích. Čekala něco o vznešenosti. Místo toho bílá královna utápí svou vznešenost pojídáním rohlíků.

V tom je možná kouzlo těchto pohádek. Neplní žádný naplánovaný scénář. Slova prostě přijdou, ta pravá, a tak to má být.

A ano, mohu si pomyslet: „Nebuď labuť“ 🙂 Ale co tímto slovním spojením vlastně myslíme? Možná, že jsme urážliví a malicherní? Ano, labuť se může zdát malicherná, z pohledu toho, kdo na břehu vábí ladného ptáka na rohlík a ten se tváří odmítavě.

Když nám někdo na rohlík neskočí, nelíbí se nám to, tak ho nějak nazveme, ať je naše prohra lehčí.

Také Vás tak někdo označil? A mysleli jste si o sobě v tu chvíli to dobré či to zlé, zkrátka uvěřili jste tomu? Jak snadné je dostat se nám zvenku do hlavy … Tak kdyby Vám někdo vyčítal rohlík, tak prostě pokrčte rameny a řekněte si, „no co, tak jsem holt labuť“. Zda je marnivá či vznešená, to je jen v té naší hlavě. Labuť je prostě labutí a naše hodnocení neřeší …

Leč kolikrát svou vznešenost odkládáme a utápíme v marnivých přáních a utrácením času … na co? A do kdy?

Vznešená, silná a krásná je labuť. Vznešení, silní a krásní jste. Stačí se jen rozhodnout a vzletět.

Pohádka a video-pohádka Čas rozhodnutí je zde >>>

Zlatá pohádka Labuť – Čas rozhodnutí

Ať se paralely líbí a pomohou,
-mt-