O zlaté ponožce

Kuba se trochu zlobil. Či spíše mrzel. Čekala ho totiž předvánoční cesta za babičkou. Cožpak o to, na babičku se Kuba moc těšil. Voněla bábovkou, vyprávěla o starých časech a prohrávala s ním dámu.

Mrzel se kvůli dárku od babičky. Pokaždé to totiž byly ponožky! Ručně pletené ponožky. No uznejte, kdo by takové dnes nosil?

Styděl se je natáhnout i jen tak na doma. Nejen že byly ručně pletené, ony byly i divně barevné. Jasně červené, svítivě oranžové, zelenkavé, nebesky modré i tajemně fialové! Každý rok dostal další pár jinak barevných ponožek.

Jeho nejhorší obavy se i letos vyplnily. Babička mu podala pečlivě zabalený balíček a svítily jí přitom oči nadšením. Snažil se tvářit mile. Ale nakonec to neustál a vykřikl úžasem. Či spíše zděšením: byly to sytě žluté ponožky! „Kanárkové“, hlesla babička přemožena radostí. „Až Ti bude ouvej, nasaď si je. Pomohou Ti, však uvidíš!“

Ponožky skončily ve spodním šuplíku, mezi ostatními ručně pletenými skvosty. Hezky zasunuté, v šatníku i v paměti.

A pak, za řadu let, kdy z Kuby byl už velký Jakub a babička vzpomínkou, se Kubovi náhle velmi přitížilo. Nu, ono ho to tížilo již déle a pak to najednou ruplo a Jakub se rozstonal. Bezvládně polehával v posteli, pil medicínu a čekal, co bude dál. Nic ho netěšilo, na nic neměl chuť. Lékaři si nevěděli rady.

„Babička by řekla, že mi chybí slunce do života,“ vzpomněl si Jakub. Z šuplíku vytáhl ponožky. Pohladil je a ucítil jemnou ruku své babičky.

Ponožky byly zlaté jako slunce. S radostí si je natáhl. Ucítil, jak hned pookřál. Však láska vpletená hřeje napořád.

Zajdu si na procházku, usmál se, a pak si zkusím i ty červené. 

Náš svět bývá složitý a nečitelný. 

Jak si jen poradit? 

Kouzlo poznání přinášejí laskavé mini-pohádky » » »