Amálku zlobilo ouško. Neposlouchalo ji. Dělalo si stále to své. Ačkoli mu vícekrát řekla, že nebude ty řeči poslouchat, stále jí je posílalo. Slyšela „Amálko, přines!“ a „Amálko, zůstaň!“ nebo „Amálko, k noze!“

Copak ona je nějaký přitroublý pes? Amálka je víla! To ví přece každé malé dítě. Ukazovali to i v televizi a když je to tam, je to pravda. A basta. Ucho jedno zlobivé! Pevně se rozhodla, že svým životem protančí a bude žít z ranní rosy květů. Je tak krásné být víla!

„Amálko, no tak, tu máš, jez přece,“ ucho stále otravně posílalo páníčkův vlídný hlas. „No, ty jsi mi tedy dáreček.“ Dala si přes ně tlapky, zavřela oči a rázem se ocitla na zasněžené pasece, v bílém oblečku a s věnečkem na hlavě. Klouzal jí stále dolů, ještě že jí ho přidržovala ta její velká ušiska. Skoro neviděla na taneční kroky.

Semlelo se to pak velmi rychle. Rána z nebe, z čista jasna. Pytláci přes ni hodili pytel. Tma tmoucí. Jak to, že je neslyšela přicházet? Uši jí přece dobře slouží! Nebo že by si začaly vymýšlet?

Ó je, zarděla se. Pomalu se přikrčila. Vnímala, jak tichounce, hluboce vrčí. Čekala.

Na chvilku pootevřeli past, aby se podívali, co že je tam tak ticho, dýchá vůbec? V tu ránu se vymrštila z pytle, ostrými drápy se odrazila od jejich udivených hlav a neslyšně zmizela v remízku. Vítězně zavyla a blýskla vyceněnými zuby. Čenich ji zavedl k potoku a ten zakryl její stopy. Jo, na takového psa jste krátcí, vymalováno, pánové. Jako ta pohádka z televize.

Vyklepala uši, zblajzla celou misku a vesele štěkla na páníčka: „Půjdeme ven? Krásně tam sněží a chci se vyčůrat!“ Víla budu až někdy příště.

Náš svět bývá složitý a nečitelný. 

Jak si jen poradit? 

Kouzlo poznání přinášejí laskavé mini-pohádky » » »