Pejsek byl malý a poslušný. Stačilo písknout a hned přiběhl.

Páníček s ním chodil jen tak, na volno. Nechtěl s ním smýkat na vodítku! Tak malý a křehký ten pejsek byl.

Jednou šli takhle na procházku. Páníček zrovna kamsi zahýbal. Pro jistotu krátce písknul, což znamenalo: \"Jdeme tudy, pejsku!\"

Jenže zrovna kolem jela sanitka. Ostře kvičela: \"Týdý, týdý, týdý\". A tak pejsek písknutí neslyšel. Když se rozhlédl, byl sám, páníček byl ten tam.

Chvilku váhal. A pak se rychle rozběhl za tím pisklavým \"Týdý, týdý, týdý\". Běžel dlouho, moc dlouho. Ubývalo mu sil. Konečně sanitka zastavila. Vyšlo z ní hodně páníčků, ale žádný nevoněl, jako ten jeho.

Jeden člověk se shýbl a hrábl po pejskovi: \"A co Ty tu?\" Pejsek se skrčil a odběhl. Schoval se do houští. Srdce mu bilo o sto šest. \"Tý jo, a co teď budu dělat?\"

\"Páníček říkával, že všechny cesty vedou domů,\" vzpomněl si.

Rozhodl se držet jedné cesty a neuhnout. Chytl se chodníku a šel po něm stále rovně, a furt rovně. Došel až na konec města. Poznal to tak, že tam byla cedule a za ní už žádné domy. \"Aha, páníček říkával, že když ne tudy, tak tamtudy,\" nedal se pejsek. Zvedl nožičku a označil pěkně tu značku, aby poznal, že už tu byl. To pro jistotu, co kdyby. Pak se otočil za ohonem a sledoval stejnou cestu, jen opačným směrem.

Dorazil až na náměstí. To poznal jisto jistě. Byla tam ta kašna obsypaná holuby. Odtud už trefí.

Šťasten dorazil až k domovním dveřím. Ale jak se dostane dovnitř? Na zvonek nedosáhne a ani by nepoznal, který to je. Přikrčil se ve stínu u vchodu a čekal. Konečně, někdo vychází! Vyrazil.

Odvážně se propletl komusi mezi nohama a dostal se dovnitř. S jistotou vyhupkal těch pár schodů a ocitl se na voňavé rohožce. Voněla páníčkem a jeho vlastníma tlapkama. Začal zuřivě drápat na dveře.

\"Tady jsi!\" objaly ho veliké ruce. Páníček slzel dojetím. \"Ty tuláku!\"

\"To je omyl, já se ztratil!\" marně se snažil vysvětlit pejsek. 

\"Příště Tě uvážu, to už nechci zažít!\" horlil páníček.

\"Ale to ne, to nechci, a pak já cestu domů najdu, vždyť jsem to právě dokázal!\" 

Páníček nerozuměl tomu štěkotu. Ale podíval se pejskovi do očí. A uviděl tam tolik lásky, až ho u srdce zabolelo.

\"Tak jo, kamaráde, ale slib mi, že příště zůstaneš na tom místě, kde jsme se naposledy viděli. Slib mi to. Nepůjdeš nikam dál. Zůstaneš tam stát. Já si Tě tam najdu, jo? Platí?\"

Pejsek nerozuměl té řeči. Ale nějak věděl, že ho má páníček tuze rád. A že se příště raději schová do křoví hned na tom místě a nikam nepoběží, bolely ho teď tlapky. A taky že má velký hlad.

Náš svět bývá složitý a nečitelný. 

Jak si jen poradit? 

Kouzlo poznání přinášejí laskavé mini-pohádky » » »