O kouzlu vyprávění

Ve své knihovně mám oprýskaný blok nadepsaný dětskou ručkou Pohádky. Napsala a ilustrovala Máťa.

Toužila jsem psát příběhy. A pak jsem na ten svůj sen zapomněla.

Život šel zkrátka jinak. Jak? Podle posudku ... To se tak tenkrát dělalo, aby jeden sekal latinu. I přes to, či spíše právě díky tomu, jsem zažila pohádku:

• patnáct let ve vrcholovém řízení firem, řízení rizika, produktů, provozu, zákaznického servisu, vedla jsem 300 lidí,
• tři roky hostování v představenstvu,
• doktorát sociologie a doktorát ekonomie,
• licence kouče a facilitátora.

Dostala jsem se až na vrchol. A co pak?

No, z vrcholu je prý cesta jen dolů. Opravdu? Ono se z toho vršku i dobře vidí kolem. A já jsem se rozhlédla i ohlédla. A spatřila jsem, na co jsem zapomněla:

• na sebe, jela jsem na vlně zážitků a výher ze světa tam venku
• na své děti, kterým jsem dávala jen zlomek své unavené energie
• na svůj sen, který se mne držel celé mé dětství
• na své knížky, básně a obrázky, které zapadly prachem

Z toho divného snu mne vytrhl až kůň. Možná ne nadarmo se říká: "Nech to koňovi, má větší hlavu!" Až téměř ve čtyřiceti letech jsem se setkala s tím královským ořem a on mě začal školit. Škola to byla tvrdá, ale účinná. A vzešel z ní můj přístup a přijetí Vašich témat, které vidíte na sebepoznávacím webu Etologie řízení. 

A díky té přeměně jsem dnes jinde. Věřte, nevěřte. Sama se někdy divím.

A vyhecovala jsem se ke zdolání dalšího strmého vrcholu: "Prostě půjdeš s kůží na trh, Máťo, a přestaneš psát jen do šuplíku. A hlavně už s tím pohni!"

Jako malá jsem své pohádky vyprávěla mamince. Prý jsem chtěla znát jen pár slov, která mají v příběhu zaznít. Počítala jsem je na prstech. A pak jsem ta nesourodá slova propojila, vytvořila příběh, na jehož konci, po dlouhé tiché pauze, vešla pointa. Šťastný konec, zvonec.

Dosud to tak mám. V neznámu se orientuji přes příběh.

A jak to máte Vy?

• Každý si nějak vysvětlujeme to, co se děje kolem nás i v nás. Skládáme svůj příběh.
• Děje se to mnohdy nevědomky. Z neurověd jsem zjistila, že jen 8% myšlenek je vědomých, z 92% jedeme na automat. Něco si třeba automaticky vyhodnotíme jako hrozbu a podle toho i jednáme.
• Když si uvědomíme, čeho si všímáme a jak si to vykládáme, můžeme do toho svého příběhu vstoupit a změnit jej. Pomyslet si a pak i udělat něco jinak!
• Pohádky takto používám při koučinku. Příměr z pohádek pomáhá nahlédnout a uchopit téma, vykročit novým směrem a vytrvat, dokud nezazní šťastný zvonec - konec. A k tomu nám pohádky tu dřinu i hezky odlehčí.

Zlaté pohádky jsou tu právě pro to. Aby brnkly na tu Vaši skrytou strunu. Aby rozezněly to, na co jste možná zapomněli, po čem toužíte, čeho se obáváte.

Aby Vám připomněly, kdo jste, co chcete, kam jdete. A dodaly kuráž. 

Ty pohádky ke mně přicházejí. Jako by kouzelným proutkem mávl.

Někdy je pusto a jindy nával.

Snažím se je zachytit. Vím, že je to o mém vidění světa. Ale kolikrát brnknou i na Vaši strunu! A Vy mi pak píšete: "Ten sysel, ten je o mně!", "To já jsem ta ještěrka!" Dotkne se Vás ten příběh. Promluví k Vám. Napoví, co se Vám to vlastně děje, co s tím a kudy dál. 

Věřím, že příběh dokáže mnohé, a to nejen pro děti:

• Probudit naši fantazii
• Zkratkou ukázat, o co tu běží a co s tím
• Vnést naději
• Dodat odvahu
• Dát smysl našemu snažení

Splnila jsem si sen, z půdy jsem snesla svůj starý psací stůl. Kolik snů zapomeneme a na kolik nezbude čas?

Ať  se Vám paralely líbí a pomohou,

Mt