Pět slov a pohádka se vzkazem, co s tím a kudy dál

Původně jsem netušila, že Zlaté pohádky budu vyprávět i Vám. Začala jsem prostě zapisovat věty, co odněkud přinášejí kouzlo.

Komerční pohádky toho kouzla využívají. Ale bývají příliš rychlé a někdy děsivé. Sama si dodnes pamatuji babici Zimici. A to tehdy nebyli morkomoři!… Přitom pohádka dokáže mnohé. Potěšit, poučit, rozvinout fantazii, dát naději.

Říci něco pohádkou je zkratka. Kterou přijímáme, na kterou slyšíme. Umí brnknout na naši strunu.

Dělávám to tak pro svou Lucinku, světýlko. Před spaním mi řekne, o čem chce vyprávět. A pohádka pak sama přijde. Takto jsem světem fantazie kdysi provázela i mého dnes náctiletého syna.

Někde jsem četla, že naše talenty se projevují již v dětství. A že když se cítíme uvláčeni prací či pociťujeme nenaplnění, máme se vrátit zpět do kraje snů a her. A tak jsem zvedla telefon a zavolala své mamince:

„Prosím, co jsem nejraději dělala jako malá, že pro mne v tu chvíli zmizel svět, od čeho jste mne nemohli odtrhnout?“ „Stále jsi ležela v knížkách. Kreslila jsi krásné obrázky. A vyprávěla jsi mi pohádky!“

Jako malá jsem vyprávěla pohádky své mamince. Ano, mrně vyprávělo mamince, své první laskavé posluchačce.

Prý jsem po ní chtěla vždy jen pár slov, která se v pohádce mají objevit. Počítala jsem je na prstíčkách. Každý držel jedno slovo, ale nejvíc pět.

A pak přišla. Pohádka, příběh, paralela. Nesouvislá slova spojila nití příběhu. Vtáhla nás. A nakonec vešla pointa. Po dlouhé tiché pauze.

A mám i důkaz. Nevěříte? Doma v knihovně jsem našla potrhaný diář. Dětskou rukou tu je hrdě psáno, že pohádky a básničky napsala a nakreslila Martina Pechová.

Kdybyste chtěli zaslat zprávu o nových pohádkách, prosím, dejte mi vědět přes formulář nebo email.

Budu ráda, když mi pošlete i svou vlastní pohádku, adresa je moje@zlatepohadky.cz. Budu se těšit.

Ať se Vám daří,

Martina Dobešová