Jak dětem dodat jistotu v neznámé situaci

Jak dětem dodat jistotu, pocit bezpečí, když se ocitnou sami v neznámé či nové situaci

Jak dětem dodat jistotu, pocit bezpečí, když se ocitnou sami v neznámé či nové situaci? A jak si ji někdy dodat i sám sobě?

Když chybí pevná půda pod nohama

Dokud jsou děti s námi, je to snadné. Ale pak přijde ten den, kdy se od nás odpoutají. V psychologii se tomu říká individualizace, “stávání se sebou samým”. A v praxi je to často spojeno s nástupem dítěte do školky.

A přece i poté nás mají s sebou – nesou si, co jsme jim předali, návyky, které jim i v neznámém prostředí dají pocit bezpečí. Návyky z dětství si stále neseme sebou, mezi nimi i ty, které jsou nám kotvou, podrží nás pevně i v neznámé situaci.

Dodat dítěti jistotu, že to zvládne, je milováno a jste s ním, můžete i jednoduše, třeba tím, že jste s ním dál hmatatelně ve spojení, pamatuje si to třeba pomocí copánku, jak přiblíží krátký příběh:


Copánky a pocit bezpečí

Tříletá holčička se do školky těšila. Už jednou ve školce byla, podívat se na svou babičku. Moc se jí tam líbilo, všichni na ni byli milí, rychle to uteklo, a hlavně byla tam i babička a máma přišla za chvilku. A tak svůj nástup do školky viděla spíše růžově.

Skutečnost byla tak jiná! Bylo to jako studená sprcha. V téhle školce byla spousta nových dětí a ty na tom byly stejně, jako ona – neznaly, jak to tam chodí, ani kdo je kdo.

Prý tam bude jen chvilku, do oběda. Ale holčička nedokázala odhadnout, jak dlouho to asi tak je. A tak stále čekala a vyhlížela tátu s mámou. Jak čekala, bylo to moc dlouhé. Ten první den to ještě dala, ale ten druhý den pochopila, že to tak bude napořád, a celý ho probrečela.

Dětem to dojde dříve, či později. Jednou ten den přijde a s ním náhlý vhled “aha, takhle to tedy mám, takhle to asi už zůstane”.

Maminka holčičku pohladila a řekla jí, že ji chápe a má ji moc ráda.

Uvědomila si, že holčička potřebuje ukotvit. O něco se opřít. Dodat jistotu při orientaci v novém prostoru i čase.

Vždyť je v neznámém prostředí poprvé delší dobu sama. Nezná to tam a neumí odhadnout čas. Tápe. Potřebuje pevnou půdu pod nohama.

"Maminko, když já Tě pořád vyhlížím."

"Aha. Tak to potom nemáš čas si hrát, viď? Nemusíš mě vyhlížet, to pak na Tebe může Smuténka {toto je metoda zvaná "labelling" - dáte nálepku tomu, co se děje. Tím, že něco pojmenujete, můžete o lépe uchopit}. Ty přeci víš přesně, kdy přijdu, víš? Jakmile začneš jíst polévku, maminka už je na cestě."

"A teď pojď, zkusíme zahnat tu Smuténku. Copak uděláš, až ji ucítíš brouzdat kolem?" "Udělám dost a pryč," mávla holčička rukou. "Príma, zlatíčko, a teď ještě přidej nějaké to tralala, utíkej si třeba hrát. Nebo se hezky zatoč. To bude Smuténka pěkně koukat!"

"Maminko, když mně se po Tobě stýská."

"Jsem stále s Tebou, i když mě nevidíš. Myslím na Tebe. A aby sis na to vzpomněla, dám Ti něco od sebe i do školky s sebou, ano?" 

A od té doby maminka nebo tatínek každé ráno vázali své holčičce dva veselé culíčky. Holčička tak věděla, že na ni myslí a také byla s culíčky hned více veselá.

Čas náhle letěl rychleji, holčička si začala hrát a všimla si Lukáška, Elenky, Adama. Paní učitelka ji pochválila, kolik písniček umí zazpívat a ona si byla zase jistější. Před maminkou paní učitelka zmínila, jak holčička najednou úplně rozkvetla, občas se jí ještě stýská, ale hned to nějak zaplaší. A také se prý pokaždé hrne na polívku …


Jak ukotvit děti v čase a prostoru, a tím jim dodat jistotu:

  • přijmout to a pochopit, co se děje a že se to děje, dítě netlačit
  • dát časovou kotvu – něco, podle čeho dítě pozná, kolik je hodin, spojí si určitou činnost s linií času, získá jistotu, kdy něco nastane
  • dát prostorovou, fyzickou kotvu – gesto, pohyb, copánek, talisman, nálepka na skříňce, nějaký zvyk, úkon, dovednost, zkrátka to, co má dítě vždy k dispozici a o co se může opřít. Nejen se zeptat: “Co uděláš?”, ale skutečně to na zkoušku i udělat. Tělo si totiž také pamatuje, dokáže reagovat a podpořit nás, když v nějaké zátěžové situaci ztratíme hlavu. A pak, co zvládneme nanečisto, zvládneme lépe i doopravdy …
  • čas, kdy jsme pak zase spolu, si užít, být a těšit se z bytí spolu

Možná i Vy máte od dětských let takovou svou jistotu

Vy máte něco, o co se opíráte, když jste v úzkých, svou kotvu. Možná ji znáte už z dětských let. Písničku, uklidňující frázi, gesto, či talisman. A kolik z nás má na školní fotce kolem krku šňůru s klíči od domova?

Pamatuji si dodnes na svou kostičkovanou čepici, kterou jsem mávala na tátu s mámou, že už jdu a že dobrý. Byl to náš signál. Bylo mi sedm let a musela jsem dva roky držet přísnou dietu kvůli přechozené mononukleóze a minimu bílých krvinek. Rodiče zapínali sporák, jak z okna uviděli  mou čepici, vše jsem musela mít čerstvé, a to “vše” bylo omezeno na krátký seznam potravin. Byli jsme sehraný tým a vždy jim budu vděčná za tu péči, oporu, za to, že “mám pod čepicí”.

Je jistě něco, co i Vám dodá jistotu. Najednou se cítíte lépe. Vše je v pořádku. Copak to je, vzpomínáte?

Můžete to napsat i dolů do komentářů, ty vzpomínky jsou cenné a také jsou živé: když si uvědomíme, co nás vždy drželo, podrží nás to i dnes.

Koučink a sebeřízení s vedením paralel, PhDr. Martina DobešováMé postřehy mohou být jiné, než ty Vaše. A právě ten jiný pohled bývá cenný. Pakliže nad něčím lámete hůl, neváhejte se mne obrátit, napište na moje@zlatepohadky.cz. Někdy stačí jen drobnost a jindy musíme zdolat těch sedm hor a sedm řek. Jen uvěřit ve své šťastné konce a skutečně vyrazit. Možná Vás až udiví, co vše pak dokážete. "Zvolit cíl, držet směr a dojít dál."

PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář